"Paní vychovatelko, Jarda běhá po chodbě..."

Je to žalování, nebo oznamování?

Pro děti je ten rozdíl často nejasný. Na jednu stranu nechceme, aby děti žalovaly, na druhou ale potřebujeme, aby uměly říct dospělému, když se někomu děje příkoří nebo je mu potřeba pomoc. Proto jsem vytvořil pohádku, která dětem srozumitelně ukazuje, jak poznat rozdíl mezi žalováním a oznamováním. Pohádku můžete dětem přečíst, společně si o ní povídat nebo si podle ní zahrát krátké scénky z běžného družinového života.

O mašince Báře

Na úpatí Stolových hor leželo malebné městečko Hlušovice. Uprostřed městečka stálo malé nádražíčko, kde bylo živo jako v úlu. Po kolejích přijížděly vlaky s cestujícími i náklady. Na nástupišti si lidé povídali a čekali na spoj, zatímco výpravčí ve své čepici s píšťalkou dohlížel na pořádek. V depu tiše stála mašinka Bára, která si právě užívala odpočinku po dlouhé cestě, když vtom ji výpravčí zavolal: „Báro, potřebujeme, abys odvezla krabice se zbožím.“

Bára nebyla zrovna nadšená, chtěla si pořádně odpočinout. Rozmrzele připojila vagónek a vydala se na trať. „Honem, ať to mám rychle za sebou,“ pomyslela si. Jenže jela tak rychle, že jí pár krabic vypadlo z vagónku. Musela zastavit a posbírat je.

Vedle trati stálo návěstidlo Pepík. Jeho úkolem bylo hlídat, aby všichni jezdili podle pravidel. Pepík všechno viděl a rozhodl se jít za výpravčím.

„Pane výpravčí, Báře vypadly z vagónku krabice!“ hlásil Pepík.

Výpravčí si ho pozorně vyslechl a pak se zeptal: „A proč mi to říkáš, Pepíku?“

Pepík chvíli přemýšlel a nakonec povídá: „Protože se nemá jezdit tak rychle. Říkal jste to.“

Výpravčí pokýval hlavou. „Víš, Pepíku, tomu, co jsi udělal, říkáme žalování. Báře tím nepomůžeš, jen jí přiděláš starosti. Příště jí radši přímo řekni, co se ti nelíbí, nebo jí nabídni pomoc,“ dopověděl výpravčí a odešel do čekárny.

Pepík trochu posmutněl. Nepřipadal si jako žalobník, jen chtěl, aby se dodržovala pravidla, mohl se však sám pokusit o změnu.

O pár dní později si Pepík všiml, že jeden z Bářiných vagónků je nakřivo. Kdyby se nic neudělalo, mohl by vagónek vykolejit. To by byla velká pohroma! Pepík se zarazil. Má to jít říct výpravčímu? Vždyť slíbil, že už nebude žalovat.

Závora u přejezdu si ale nakřivo stojícího vagónku všimla také a neváhala. „Pane výpravčí, Báře hrozí nehoda! Její vagónek je nakřivo!“ zavolala.

Výpravčí okamžitě zavolal opraváře. Ti vagónek spravili a Bára mohla bezpečně pokračovat.

„Děkuju, závoro, že jsi to oznámila,“ pochválil ji výpravčí. Pak se otočil na Pepíka: „Pepíku, ty jsi to neviděl?“

„Viděl,“ špitl Pepík, „ale říkal jste, že nemám žalovat.“

Výpravčí se usmál. „Pepíku, tohle by nebylo žalování. Když někomu něco řekneš jen proto, aby dostal vynadáno, nebo aby ses mu posmíval, tomu říkáme žalování. Ale když vidíš, že je někdo v nebezpečí, že by se mohl zranit, nebo že je potřeba pomoct, a přijdeš to říct, to je oznamování.“

Pepík zamrkal bílými světly a povídá: „Takže když Báře vypadly krabice, měl jsem jí pomoct s nimi?“

Výpravčí přikývl. „Přesně tak, Pepíku. A když jsi viděl, že její vagónek byl nakřivo, měl jsi zvednout červenou návěst. To by nebylo žalování, to by bylo oznamování, protože bys tím Báru ochránil.“ Pepík zamyšleně pokýval hlavou a slíbil, že příště bude pozornější.

Od té doby Pepík věděl, kdy je dobré oznamovat, a stal se ještě lepším hlídačem pravidel na trati.